† Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalemské †
(sestry Řádu německých rytířů)
pronásledování a proces

Autor: Ministerstvo kultury - odbor církví, ÚSTR, ABS, vyšetřovací spis, rozsudek.


Jako u všech dále citovaných materiálů z provenience StB je třeba počítat s jistou dobovou stylizací a vlastní tvorbou zapisovatelů či zapisovatelek. Citace jsou uváděny v původní verzi bez úprav odpovídajících současným pravidlům pravopisu.

Sestry řádu a souhrn

Sestra Remigia Axmanová

 V roce 1950 ji navštívila neteř s prosbou, aby sestra Rernigia Axmanová mohla ošetřovat svou příbuznou, která byla po operaci žaludku pro rakovinu. Představená Antonie Witková s tím souhlas síla. Příští den se vydaly na cestu vlakem (s. Remigia a její neteř). Musely přestupovat v Ostravě-Svinově. Tam čekali dva muži v civilu, kteří jim řekli, že jedou autem stejným směrem jako ony a osobním autem tam budou dřív. Obě odmítly, byly však přinuceny do auta nasednout. Cesta skončila na stanici StB v Ostravě, kde byla dále sestra Remigia vyslýchána. Za dva dny telefonoval manžel neteře do kláštera, proč se ještě nevrátila jeho manželka domů. Nechal ji hledat policií, a tak zjistil, že jsou obě v Ostravě na StB. Bylo mu řečeno, že si pro manželku může přijet. Neteř s manželem museli podepsat, že sestry v Opavě o celé záležitosti nebudou informovat.

 Asi za tři měsíce byla provinční představená uvědoměna, že sestra Rernigia se toho času nachází v Ostravě, bude ale brzy propuštěna, aby mohla ošetřovat svoji nemocnou příbuznou. Sestry ji uviděly až u soudu. Po soudu odvezli všechny na Pankrác, kde byly ubytovány v jedné místnosti, takže spolu mohly mluvit. Později je rozdělili.

 Sestra Remigia byla vyslýchána ve dne v noci. Různé tresty ji měly donutit mluvit tak, jak to potřebovala StB. Za tři měsíce už nebyla schopna mluvit, chtěla jen něco podniknout (sebevraždu). Vyšetřovatelé ji nutili, aby přiznala mimo jiné, že v roce 1938 spolu s jinými sestrami střílely z oken kláštera v Bruntále na české vojáky. Postavili ji k oknu, dali jí pušku a musela předvádět, jak střílela. Bylo však jasně vidět, že to již není ona a že není při zdravých smyslech, tak ji poslali na psychiatrii do Brna, kde strávila šest týdnů. Tím byly i další výslechy ukončeny. Protokol musela podepsat. Byla odsouzena k 5 letům vězení.



Sestra Antonie Witková

 Byla provinční představenou v Opavě. Tu noc (2. 4. 1951) zůstala V klášteře a ve vlastním pokoji byla vyslýchána StB. Byli k ní velmi milí. Říkali jí, že sestry jedou na Hradec a ona může zůstat Opavě a hlídat dům, než se některé věci vysvětlí. Ona tomu věřila. Sdělili jí, že musí být nápomocná při prohlídce kláštera. Zajímali se o zásoby jídla a peníze, přitom tvrdili, že musí být s nimi zde, aby se nemohlo říct, že si někdo přivlastnil, co patří sestrám. Měli velký zájem o život sester. Až přišli do sklepa. Jako "zcela náhodou" a k velkému překvapení sestry představené byla ve sklepě nalezena tajná vysílačka, kterou údajně sestry vysílaly zprávy do zahraničí. Sestra představená toto tvrzení odmítala, ale přesto ji přinutili postavit se k vysílačce, bylo jí ukázáno, jak vysílala a byla při tom vyfotografována. Měla vypovídat, co vysílaly ve válce, jaké zprávy, kdo a komu vysílal. Tvrdili, že sestry vystěhované do Německa věří, že se vrátí a proto zde zanechaly vysílačku, aby byly dobře informovány. Nato se začali vyptávat, jestli v klášteře nejsou uschovány zbraně. Zavedli nic netušící sestru do zahrady, kde vojáci "právě" vykopali zbraně. Nutili sestru vypovídat podle jejich návodu. Slibovali a hrozili, že až když bude mluvit podle jejich představ, potom výslechy ukončí. Za týden ji převezli do Ostravy na StB. Opět jí slibovali, že půjde brzy domů k sestrám, jen když přizná ... Konfrontovali ji při výsleších s dalšími sestrami, vyšetřovali ve dne v noci, za krutých trestů, pak ji přemístili do lepšího pokoje a snažili se po dobrém; tvrdili, že sestry jsou zase Opavě a vše už bude jako dřív, že může brzy domů, jen aby ještě odpověděla na jejich otázky. Při soudu dostala 15 let.



Sestra Inocentia Dittmerová

 V tu noc, kdy byly sestry ze Svitav odvezeny, zůstala po operaci sama v nemocnici tři dny. Pak přišli tři muži a odvezli ji na kliniku do Ostravy na vězeňské oddělení, kde se léčila ještě několik týdnů. Potom ji odvezli k ostatním sestrám do Hradce u Opavy. 21. 6. 1951 byla převezena k výslechu na StB do Ostravy, kde byla několik měsíců ve dne i v noci vyslýchána. Pak ji převezli do věznice na Pankrác a 25. - 26. února 1952 byla veřejným soudem Opavě odsouzena ke 2 letům vězení. Musela pracovat v továrně na výrobu obkladaček v Rakovníku.



Sestra Agáta

 Pracovala v nemocnici v Opavě jako kuchařka. Byla velmi oblíbena u pacientů i u personálu. Někteří zaměstnanci se stravovali v nemocnici a všichni byli s její prací velmi spokojeni.
 Jednou ráno při snídani byly zjištěny střepy skla na čerstvě upečeném koláči. Velmi pohotově „někdo" přivolal policii a sestře Agátě byl přisouzen pokus o vraždu několika osob tímto koláčem. Jindy byla sůl v kávě...  Zbytky z kuchyně se vozily do vepřince. Jednou, když měli jako pravidelně odvézt zbytky jídla do vepřince, přiběhli dva muži a odebrali (jako zcela náhodou) vzorky zbytků z připravených nádob. Ve zbytcích bylo zjištěno velké množství cukru (právě v době, kdy byla o cukr nouze) - byl tedy další důkazový materiál na světě. Nikdo si nedokázal vysvětlit, jak se tam dostalo tolik cukru (zřejmě jen pracovníci StB). Sestra Agáta byla z kuchyně přeložena sestrou představenou do Bruntálu. Později byla vyšetřována. Pachatel se nenašel.



Sestra Hedvika Moravcová

 Zkušenosti z vlasti:
 "V roce 1950 jsme my sestry byly často upozorněny, že nás pozoruje StB. 2. 4. 1951 ve 20 h. se na vrátnici rozezněl zvonek, a když vrátná otevřela, nahrnulo se do kláštera 60-80 civilních osob (později jsme zjistily, že se jednalo o pracovníky StB).
 Všechny nás shromáždili v pracovně (sestry z kláštera i sestry konající noční službu v nemocnici). Musely jsme stát v pozoru mlčky vedle sebe v řadě a odpovídat často na posměšné otázky, mimo jiné se vyptávali, kde jsou uschované cenné věci, zbraně, tajné vysílačky a které sestry jsou nespokojeny s režimem. Mezi tím byly jednotlivé sestry odvolávány k osobní prohlídce.
 Když nás nakládali do autobusu, odbíjely hodiny na věži půlnoc. Starší sestry plakaly, musely jsme mlčet. Přesto, že bylo chladno, nesměly jsme si vzít teplé oblečení. Z našeho domu se ozýval velký hluk. Převezli nás do domu řádových sester sv. Františka (vzdáleného asi 20 km), který musely sestry narychlo vyklidit. Nějaké osobní věci za námi během týdne dopravili. Tam jsme zjistily, že nejsme všechny. Sestry představené a "nespolehlivé" byly v noci odvezeny na StB do Ostravy. Byly jsme hlídány ve dne i v noci, občas vyslýchány. Únava, posměšné a ironické poznámky dozorců spolu s nejistotou byly opravdovým mučením. Dozorci nám neustále zdůrazňovali, že jdeme do koncentráku.
 Ještě jedna možnost zde však byla - jít do civilu. Této možnosti však nevyužila ani jedna z nás.  21. 6. 1951 tři z nás odvezli do Ostravy k výslechu na stanici StB. 5 měsíců byla takřka denně (i v noci) vyslýchána. 10 vyšetřovatelů (každý svou taktikou) nás nutilo k výpovědi, že náš řád protistátně pracuje. Po vyšetřování nás nutili podepsat i to, na co jsme při výslechu nebyly tázány, nutili nás například přiznat vraždu dvou lidí (velmi pravděpodobně obětí StB).
 Když jsem odmítla výpověď podepsat, následoval trest. Mohla jsem si vybrat - několik nocí stát v pozoru v horké vlhké cele (kam pouštěli páru), nebo naopak ve vymrzlé cele. Pak nás převezli do Prahy-Pankrác, kde jsme 3 měsíce čekaly na soud.
 25. a 26. února 1952 se konal veřejný soud v Opavě, kam byli pozváni naši příbuzní, aby si vyslechli od státních orgánů, jaké zločiny se děly v našem řádu. Dělníci z továren, kteří také byli k soudu přizváni, měli za úkol sprostými pokřiky soud doprovázet. Soud trval dva dny.
 Já jsem byla odsouzena k jednomu roku vězení. Do 21. 6. 1952 jsem pracovala v továrně na výrobu obkladaček v Rakovníku. Byla to práce velmi těžká - přenášely jsme těžký surový materiál a hotové obkladačky k dalšímu transportu. Při práci jsme nesměly mluvit, strava byla nedostatečná, o ubytování spolu s hmyzem se nebudu dále rozepisovat.
 21. 6. 1952 jsem byla z vazby propuštěna a měla jsem dále pracovat v továrně. Na přímluvu tří lékařů z naší nemocnice, kde jsem dříve pracovala, jsem se mohla vrátit do zdravotnictví. Dále jsem však měla pocit, že jsem sledována. V roce 1960 jsem chtěla navštívit svoji sestru v západním Německu. Žádost mi byla zamítnuta s odůvodněním, že nejsem spolehlivá, avšak kdybych se snažila, za jistou protislužbu (donášení informaci tykajících se zaměstnanců a lékařů pracovníkům StB) budu mít větší možnosti. 18 měsíců jsem musela podávat informace, avšak - protože jsem záměrné podávala zcela neužitečné, běžné informace - chtěli mě poslat na školení.
 To už jsem dále nevydržela a rozhodla jsem se odejít do zahraničí. 4. 1. 1964 se mi podařil ilegální přechod do Rakouska.
 Co uvést na závěr? Skutečnost byla mnohem horší, ta se snad nedá písemně ani vyjádřit."
 2


 V procesu Witková a spol., konaném 25. - 26. února 1952 v Opavě byly odsouzeny:

   S. Anežka Antonie Witková 3, provinční představená, k 15 letům vězení,
   S. Anastazie Gisela Vaňková 4, účetní a zástupkyně prov. představené, odsouzena k 6 letům,
   S. Klotildis Moravcová 5, představená v Opavě, odsouzena k 7 letům ve vězení,
   S. Helena Knajblová 6, představená v Bruntále, k 10 letům vězení,
   S. Anna Renzigia Annanová 7 druhá zástupkyně představené, odsouzena k 6 letům vězení,
   S. Marie Koleto Beňová 8, představená na Slovensku odsouzena k 5 letům vězení,
   S. Margareta Reinera Podmanická 9, odsouzena k 5 letům vězení,
   S. Inocentia Dittmerová 10, odsouzena ke 2 letům vězení,
   S. Hedvika Virgilia Moravcová 11, odsouzena k 1 roku vězení.

 A taky se dalo pokračovat velmi dlouho. Bylo by stále co psát. Většina nebo spíše všechny sestry zažily během dalších měsíců a let skutečná muka.



2 Rukopis S. Hedviky Moravcové sepsáno ve Friesaehu 20. 3. 1991
3 S. Anežka Antonie Witková, nar. 2. 3. 1894 v Hrabyni ve Slezsku. Byla učitelkou na základní škole až do doby, kdy nacisté zakázali sestrám vyučovat, pak přešla do nemocnice, kde s velkou láskou ošetřovala. V r. 1947 byla zvolena za prov. představenou a tuto službu vykonávala až do svého zatčení 2. 4. 1951. Byla odsouzena na 15 roků a pro dobré chování po 8 letech propuštěna. Vrátila se mezi spolusestry. Zemřela v Chrastavě 9. 4. 1976.
4 S .Anastazie Gisela Vaňková, nar. 11. 7. 1908 v Domoradovicích na Hlučínsku. Byla učitelkou a po záboru Slezska nacisty ona i všechny ostatní sestry byly vyhozeny ze škol. Přešla do nemocnice, kde obětavě pracovala. Společně s ostatními sestrami byla 26. 2. 1952 odsouzena, konkrétně k 6 letům. Po návratu z věznice žila v Jiřetíně pod Jedlovou mezi spolusestrami tam soustředěnými, kde i 14. 1. 1966 zemřela.
5 S. Ludmila Klotildis Moravcová, nar. 9. 9. 1895 ve Štěpánkovicích, okr. Opava. Byla v kuchyni v Karlově Studánce a v jiných domech sester. Naposledy byla představenou domu v mateřinci v Opavě. Po odsouzení pracovala na Pankráci jako pradlena. Po návratu mezi spolusestry byla v Jiřetíně a pak v Chrastavě u Liberce, kde i 28. 12. 1987 zemřela.
6 S. Marie Helena Knajblová, nar. 25. 4. 1888 v Nové Vsi u Litovle. Byla rovněž učitelkou a později představenou v Bruntálu. Po odsouzení na 10 roků se z vězení vrátila s podlomeným zdravím do Jiřetína, kde 13. 2. 1961 zemřela.
7 S. Anna Remigia Annanová, nar. 17. 7. 1900 v Novém Dvoře u Litovle. Byla učitelkou ručních prací. Byla odsouzena pro trestný čin sdružování proti republice na 5 roků. Po propuštění z vězení žila až do smrti mezi spolusestrami v soustřeďovacím klášteře Charity v Jiřetíně pod Jedlovou. Tam také 21. 12. 1967 zemřela.
8 S. Marie Koleta Beňová, nar. 13. 11. 1908 v Horných Otrokovicích, okr. Trnava. Byla ošetřovatelkou a představenou na Slovensku. Po odsouzení pracovala v kuchyni ve věznici Sv. Jan pod Skalou a později na Pankráci. Po propuštění z vězení odešla do Jiřetína, kde pracovala v prádelně a všude, kde se dalo. Zemřela v Chrastavě 21. 5. 1992.
9 S. Margita Reinera Podmanická, nar. 17. 2. 1914 v Chynoranech, okr. Topolčany. Působila jako ošetřovatelka a po odsouzení na 4 roky pracovala ve výkonu trestu jako dělnice v keramické továrně v Rakovníku. Po návratu z vazby pracovala jako sestra v domově důchodců ve Vlčím Poli u Ml. Boleslavi. Později přešla na Slovensko, kde pomáhala starším spolusestrám. Zemřela 24. 9. 1993.
10 S. Marie Inocentia Dittmerová, nar. 9. 10. 1906 v Opavě-Kateřinkách. Byla vychovatelkou v dívčím internátě a pomáhala jako ekonomka v řeholní provincii. Po odsouzení na 2 roky pracovala v keramické továrně v Rakovníku. Po propuštění z vězení odešla do Jiřetína a pak do domova v Chrastavě, kde 13. 9. 1992 zemřela.
11 S. Hedvika Virgilie Moravcová, nar. 18. 1. 1918 ve Štěpánkovicích u Opavy. Byla učitelkou v mateřské škole a později pracovala v nemocnici na rentgenu. Odsouzena na 1 rok, po příchodu z vězení se vrátila do zdravotnictví. V roce 1964 se jí podařilo opustit Československo a odešla do Rakouska, kde pracovala v řádové nemocnici ve Friesachu, a tam zemřela 23. 10. 2001.



[2]  [4]