† Milosrdná sestra †
Anežka Antonie Witková

Autor: PhDr. Markéta Doležalová

Ústav pro studium totalitních režimů, Siwiecova 2, 130 00 Praha 3


LÉTA 1945 AŽ 1948

 Navzdory očekávání, že teď se vše obrátí k lepšímu, přineslo období po osvobození Československa Milosrdným sestrám nová, ještě horší nebezpečí, ohrožující samotnou existenci jejich komunity. Již v úvodu textu bylo zmíněno, že sestry patřily do širšího společenství Řádu bratří a sester německého Domu Panny Marie v Jeruzalémě.8 Laické veřejnosti je z tohoto společenství nejvíce známá jeho do středověku sahající mužská větev, tzv. Němečtí rytíři. Do 20. století Řád vstoupil jako mezinárodně větvená církevní instituce se čtyřmi provinciemi: italskou, rakouskou (bývá uváděna též jako provincie Jižní Tyroly), slovinskou a československou. Československá provincie byla ze všech majetkově i početně nejsilnější (i přes ztráty na životech za války; např. řádový kněz P. Heribert Kluger, středoškolský učitel náboženství a správce nemocnice v Bruntále, zahynul v roce 1945 ve věku 64 let v koncentračním táboře Dachau).9 Opat velmistr, představený československé řádové provincie Robert Schälzky byl vystěhován z rezidence na zámku v Bruntálu a internován po celou dobu okupace v jedné z bývalých řádových hájoven. Nic z toho však Řád neochránilo před tím, aby na obě jeho větve, mužskou i ženskou, bylo po válce pohlíženo jako na germanizátory.


 Silná a vzhledem k poměrům za německé okupace zčásti i pochopitelná poválečná animozita vůči všemu asociovanému s rozšiřováním němectví (vnímání Řádu středověkou optikou podrobitele pruských Slovanů) by nemělo zastřít fakt, že šlo především o řádové majetky. V prvorepublikovém Československu provozovaly obě větve Řádu nemocnice, lázně Karlova Studánka, starobince a více než desítku škol různého typu. Mimoto Řád vlastnil rozsáhlý produktivní majetek, z jehož výnosů financoval rozvoj svých humanitárních aktivit. Šlo o četné zemědělsky využívané pozemky, lesy o výměře kolem 17 tisíc hektarů především v okolí Pradědu v Jeseníkách i výrobní podniky. Okresní správní komise v Bruntále popisovala předválečný stav řádového majetku takto:

 Velkostatky v Bruntále a Starém Městě měly rozsah asi 400 ha. Z průmyslu vlastnil Řád velký pivovar a lihovar v Bruntále, čedičové lomy ve Frýdlantě, spojené s výrobou cementových a lehkých desek na stavby, dřevařský průmysl v Ludvíkově s velkou výrobou sudů a saní apod., pily v Ludvíkově, Bruntále a Dolní Loučce. Z domovního majetku vlastnil Řád v Bruntále zámek a více domů, v Opavě více činžovních domů […]. Z bývalého velkého komplexu bouzovského zůstal Řádu dnes již jen zámek.10

anežka antonie witková - bohoslužebné předměty a cennosti zabavené při domovní prohlídce v klášteře v opavě

Bohoslužebné předměty a cennosti zabavené při
domovní prohlídce v klášteře v Opavě. Snímek
vznikl jako důkazní materiál pro soudní proces.
Foto: ABS


Inventární hodnotu majetku odhadovala Okresní správní komise na 200 milionů korun v předválečné československé měně.11 Řádový majetek byl za okupace konfiskován, resp. na něj byla uvalena nucená správa. Noví správci s majetkem rozhodně nezacházeli jako s nezcizitelným celkem, některé nemovitosti rozprodali, jiné si rozdělili nacističtí pohlaváři (Karlovu Studánku využívala celá skupina v čele s Konrádem Henleinem, hrad Bouzov si přivlastnil Heinrich Himmler). Výchozí situace pro poválečnou restituci majetku byla tedy ještě složitější, protože jeho správa byla značně roztříštěná.


 Řád se záhy po osvobození začal domáhat na Československé republice svých majetkových práv. To se ovšem pro řadu politiků vládních stran neslučovalo s koncepcí počeštění pohraničních prostor. Část řádových příslušníků a představených tvořili, jak lze očekávat v převážně jazykově německém pohraničí, lidé německého původu. Na druhou stranu v Řádu působila i řada osob původu českého. Byli mezi nimi i vlastenci s protinacistickou odbojářskou minulostí, jako např. inženýr a doktor teologie P. Stanislaus Dostál. Tento řádový bratr původem z Přeslavic na Moravě byl ve 30. letech minulého století vyslán k posílení slovinské provincie. Válka ho tedy zastihla mezi jižními Slovany. Podporoval tamní partyzány, což soudruzi později vyhodnotili jako zvláště nebezpečné. Příliš poškozoval obraz Řádu coby instituce nacistům přisluhující a reakční. Tyto a další "vroubky" (na rodnou Moravu byl povolán v souladu s velmistrovým plánem posílit odsuny prořídlé řádové kněžstvo československé provincie na úkor provincie slovinské, která byla při rychlém nastolení komunistické moci v zemi zjevně ztracena) ho zřejmě stály život. Jeho smrt nebyla dosud plně objasněna – v roce 1949 jej nalezli mrtvého, pravděpodobně zavražděného, na poli u Dolní Loučky, kde působil jako farář.12


 Postupný odsun německých sester a bratří Řád personálně velice oslabil. Těsně poválečný odhad početního stavu byl třiceti kněží a přibližně tří stovek sester (údaje z roku 1945).13 Devět sester zůstalo ve spojenecké okupační zóně Německa na Pasovsku, kde se při charitativní práci v uprchlických táborech osvědčily tak dobře, že americká vojenská správa požadovala vyslání dalších řeholnic z Československa, které se do Bavorska přesunuly ve dvou skupinkách po 19 a 26 sestrách na podzim roku 1945. V roce 1946 již nebyl sestrám české národnosti dobrovolný odchod do Německa povolen, naopak sestry německé národnosti musely odejít v rámci všeobecného odsunu a absolvovat i pobyt v soustřeďovacích táborech. Z Nového Jičína tak bylo ve dvou etapách v dubnu a v červnu 1946 odsunuto 21 sester, z Opavy v dubnu téhož roku 37 sester (ty měly výhodu přímého odsunu ze svého působiště, nemusely projít soustřeďovacím táborem), ze Svitav 21, z Bruntálu v průběhu září a října 1946 postupně téměř 50. V důsledku odsunů tak zanikly řádové filiálky při nemocnicích ve Dvorcích, v Novém Jičíně a v Uničově. Početní stav sester se snížil na méně než polovinu a byl dále oslabován jednotlivými odchody ještě roku 1947.14


 Situace mužské větve Řádu byla podobná, musíme však vzít v úvahu mnohem menší počet bratří a výše zmiňované přesuny ze slovinské provincie. Horší však bylo, že Řád byl prakticky zbaven domácího vedení. Velmistr Schälzky se po zajištění a vyslýchání v Opavě v roce 1946 přesunul do Vídně. Odtud mohl vést zbytky bratří i sester a vyvíjet úsilí o znovuzískání majetku neboli základny pro plné obnovení předválečné ošetřovatelské, vzdělávací a charitativní činnosti jen s velkými obtížemi. Podstatná část výkonu administrativních a dalších úkonů souvisejících s bojem o restituci majetku připadla P. Jindřichu Stuchlíkovi. Tento řádový kaplan z Kyjova jako člen ostravské expozitury Slezského zemského národního výboru a vedoucí jeho církevního referátu (od podzimu roku 1945) a jako osoba pověřená velmistrem i olomouckou konzistoří správou řádového majetku hrál podstatnou roli při kuloárních jednáních o podpoře majetkových nároků Řádu s brněnským arcibiskupstvím a s ministry lidové strany ve Fierlingerově poválečné vládě.15


 Ministr zemědělství, komunista Julius Ďuriš, naléhal na vládu, aby prozatímní stav, kdy řádový majetek zůstával na základě prezidentského dekretu v národní správě, vyřešila vzhledem ke "zrádcovskému charakteru Řádu" definitivní konfiskace. Soudní spor proti konfiskačním výměrům Slezského zemského národního výboru se táhl do února 1948, kdy byl uzavřen ve prospěch Řádu. To se již nastolovaly politické poměry pohrdající právními akty předúnorové republiky. P. Stuchlík byl své pozice ve výše uvedeném orgánu zbaven.16



8 Statuta Řádu prošla mnoha úpravami, tento název odpovídá reformě provedené za velmistra Maxmiliána Josefa ve 40. letech 19. století. Viz http://www.nemeckyrad.cz/ (citováno k 24. 10. 2013).
9 Ze sester byla z eugenických důvodů za války zavražděna Irmagardis Šmucková pocházející ze Slezska, učitelka ručních prací na odpočinku. V prosinci 1940 byla jako pacientka ústavu pro nervově nemocné transportována do koncentračního tábora v Dachau, kde ji ve věku 56 let zplynovali. Nejvíce utrpěla slovinská provincie, z celkového počtu 24 bratří jich bylo za války 10 umučeno, včetně provinciála řádového domu v Lublani. Informace o válečných ztrátách na životech a historii Řádu viz http://www.nemeckyrad.cz/index.php/mucednici-a-pronasledovani (citováno k 24. 10. 2013).
10 ABS, f. OV-V, vyšetřovací spis a. č. V-704 Ostrava, sv. 15, věci doličné, J. Stuchlík, Dopis Okresní správní komise v Bruntále ze dne 24. 12. 1945 Zemskému národnímu výboru ve věci šetření majetkových poměrů Řádu německých rytířů, s. 1.
11 Tamtéž.
12 Viz http://www.nemeckyrad.cz/index.php/mucednici-a-pronasledovani (citováno k 24. 10. 2013).
13 ABS, f. OV-V, vyšetřovací spis a. č. V-704 Ostrava, sv. 16, Zpráva o vizitaci za pět let, od 1. 1. 1940 do 31. 12. 1945, opis.
14 Tamtéž, Zpráva o vysídlení (Milosrdných sester ze všech klášterních domů na Severní Moravě – pozn. aut.) za roky 1945–1946, opis.
15 Informace o činnosti P. Jindřicha Stuchlíka čerpány z ABS, f. OV-V, vyšetřovací spis a. č. V-704 Ostrava, sv. 10, osobní svazek Jindřich Stuchlík č. 1273.
16 Viz http://www.nemeckyrad.cz/index.php/majetkopravni-naroky-v-cr (citováno k 24. 10. 2013).



[4]  [6]