• Aktuality
• Aktivita řádu v ČR
• Historie řádu
• Patroni a světci
• Majetkoprávní nár.
• Galerie
• O řádu v médiích
• Literatura
• Naše aktivity
• Poptáváme
• Právní informace
• Odkazy
• Kontakt

† Řádový hrad Malbork (Marienburg) †

"Ex Luto Marienburg"

Autor: www.Deutscher-Orden.cz

---

Neneseme zodpovědnost za aktuálnost údajů, které se mohou průběžně měnit např. ceny, otevírací doba apod.
Kopírování, distribuce, uchovávání, přenášení, posílání či převádění celého obsahu nebo jakékoli jeho části třetí straně je výslovně zakázáno. Kromě toho, jednotlivé webové stránky www.Deutscher-Orden.cz mohou také obsahovat obrázky a/nebo texty, které jsou chráněny autorskými právy třetích osob.

Pokračování historického vývoje

 Hrad sloužil jako hlavní sídlo řádu, náboženské ústředí a obranná pevnost stavěná tak, aby odolala i těm nejmohutnějším útokům. Hrad se tak stává centrem rozsáhlého vojenského tažení. Rytíři se vydávají na další "Křížovou výpravu", tentokrát proti pohanským kmenům v sousední Litvě.

 Na konci na 14. století je řád zámožným vládcem nad celým Pruskem a částmi Litvy. V technice válek došlo k převratné změně a do Pobaltí se dostal střelný prach a spolu s ním děla. Jsou jím vybaveny všechny hrady v Prusku. Děla se vyráběla i přímo na hradě v Malborku. Některá byla i velmi obrovská a střílelo se z nich velkými kamennými koulemi.

 Hrad chránili také lučištníci, kteří se kryli za hradbami. Středověcí lučištníci v Malborku neměli jen malé kuše, ale využívali také nejmodernějšího středověkého typu, tzv. těžké kuše. Kuše se vyráběli i přímo v dílnách na hradu složitým procesem. Velké středověké kuše měřili až 1,5 m na délku a 2 m na šířku. Čím byla větší, tím byl tedy i větší dostřel a její razantnost. Kuše v té době byla údernou zbraní oproti pruským lukům. Její používání bylo zakázáno druhým lateránským koncilem roku 1139 jako "smrtící a Bohem zavržené". Bylo na ně vydáváno zvláštní povolení a křesťané směli kuši využívat jen, pokud s ní nestříleli na jiné křesťany. Němečtí rytíři ji tedy, bez výčitek svědomí, používali v boji proti pohanům.

 V létě, roku 1410, vstupuje na území Řádu německých rytířů 39 tisíc vojáků pod velením polského krále Vladislava II. Jagellonského. Ten se spojuje s litevským velkovévodou a společně postupují do nitra území. Velmistr řádu se vydává nepříteli naproti a vystavuje se tak riskantně úskalí otevřeného boje. Polský král se svým vojskem přepadl nedaleké město, které vypálí a krutě terorizuje místní obyvatelstvo. Z přeživších a mučených se stávají nevolníci.

 15. července 1410 se vojáci řádu po úmorném pochodu a za neobvyklého tepla, pouští do bitvy známé pod názvem "Bitva u Grünwaldu" nebo také "Tannenbergu". Jedná se o jednu z největších bitev v dějinách středověké Evropy.
Velmistr řádu Ulrich von Jungingen se v čele svých vojsk, napadaných ze všech stran, snažil vojáky shromáždit a vrhl do bitvy všechny své rezervy, ovšem marně. Ve vřavě byl smrtelně zasažen při boji s Poláky i Tatary, kteří ho obkličovali ze všech stran, a padl. Řádoví rytíři, vyvedení z míry smrtí svého velitele, se pokusili o marný odpor a pak podlehli pod náporem početnějšího protivníka, který měl k dispozici čerstvé jednotky.
K večeru onoho dne, 15. července 1410, Řád německých rytířů utrpěl svou první velkou vojenskou porážku. Symbol nejvyššího ponížení - jedenapadesát praporců řádu, jež padly do rukou nepřítele, byly odvezeny jako válečná trofej a uloženy ve Stanislavské kapli v krakovské katedrále.
Večer po bitvě byla bilance ztrát pro oba protivníky těžká. Poláci a jejich spojenci přišli o šedesát tisíc mužů, Řád německých rytířů o nejméně čtyřicet tisíc, tedy o více než dvě třetiny nasazených sil (čísla se z různých zdrojů liší). Padlo zde po boku svého velmistra dvě stě německých rytířů a mezi nimi všichni vysocí důstojníci řádu, velekomtur Konrád von Lichtenstein, maršál řádu Friedrich von Wallenrod, pokladník Thomas von Merem i četná další věhlasná jména. Jejich těla byla navrácena řádu a velmistr tak mohl spočinout po boku svých předchůdců v hrobce velmistrů v Marienburgu.

 Po bitvě u Grunwaldu (Tannenbergu) 15. 7. 1410, Heinrich von Plauen komtur ze Schwetzu, unikl s hrstkou přeživších do hradu. Energicky se ujal velení, shromáždil zbylé obránce a vzal tak osud řádu do svých rukou. V této situaci nemůže město bránit a tak ho nechal celé spálit s výjimkou farního kostela a radnice. Obětavé měšťany i se zvířectvem přijal do hradu, a nechal v okolí zničit všechna místa, která by nepříteli mohla sloužit jako opěrné body při útoku na hrad. Rovněž byl zničen most vedoucí přes řeku ke hradu. Připraveno je také opevnění a zásoby.
Vše tak není prohráno. Polskému králi stojí v cestě hrad… hrad Malbork.

 Po dvou dnech odpočinku se vydává na cestu k němu. Denně jeho vojsko urazí kolem 15 km. Teprve 25. 7. zahájilo vojsko obléhání, ale naráží na osádku odhodlanou bojovat "na život a na smrt" a je odraženo. Útočníci zahájili ostřelování se snahou prorazit hradby. Heinrich von Plauen údajně rozesílá dopisy a shání posily. O Malbork bojovalo devět tisíc polsko-litevských vojáků a hrad bránilo asi tisíc členů řádu. Po několika dnech ostřelování se rozhodne Heinrich von Plauen o protiútok s cílem zničit děla nepřítele. Útok se nezdařil, posádka hradu se stahuje zpět a je pronásledována královými vojáky. To jim přijde draho a jsou drceni obránci u hradeb. Heinrich von Plauen zkouší i diplomacii, ale s králem k dohodě nedojde. Pár dnů poté, opět řád zaútočil a útok se tentokrát zdařil. Zničil několik obléhacích strojů a děl, včetně jejich obsluhy. V táboře litevských vojsk vypukla úplavice, která se rychle šířila. Navíc se k nim dostala zpráva, že díky dopisům Heinricha von Plauena se od západu blíží posily. Polsko-litevské vojsko demoralizováno nemocemi a nejednotností velení, dne 19. 9. odtáhlo. Jakmile skončilo obléhání, začali němečtí rytíři nepřátelské vojsko pronásledovat. Do měsíce dobili zpět ztracená území. Sídlo velmistra tak nebylo dobyto.

 Během následujících šesti let byl hrad i město, kde poté žilo na 400 rodin, plně obnoveno.
Tak byla zahájena třetí etapa výstavby hradu. První zděné fortifikace, přizpůsobené dělostřelbě, vznikly po roce 1414 na severu a východě. V letech 1418 - 20 zbudoval stavitel Niklaus Fellenstein z Porýní novou bránu, soubor zděných bašt a zemních opevnění. V letech 1447 - 1448 vznikly podél valů zděné bašty umožňující flankování a plné využití palných zbraní.
Po vypuknutí vzpoury pruských měst na počátku třináctileté války roku 1454, zůstala Řádu věrná jen města Marienburg, Stuhm (Sztum) a Konitz (Chojnice). Druhý pokus dobýt hrad se uskutečnil v roce 1454. Tentokrát se Poláci dobývali na hrad půl roku, ale bez úspěchu. I tentokrát se stal obráncem Marienburgu pán z Plavna a řádový špitálník Heinrich Reuss. Marienburg byl obležen vojskem pruských měst, především gdaňskými.
Hrad nikdy nikdo nedobyl.

 Kazimír IV. obléhal zatím Konitz, ale po tamní těžké porážce, dne 18. 9., musel následujícího dne zrušit po 7 měsících i obléháni Marienburgu. Hospodářsky a finančně zruinovaný Řád k uspokojení svých žoldnéřských vojsk, která tvořila asi dvě třetiny jeho armády, a kterým dlužil žold, předal dne 9. 10. 1454 převážnou většinu svých hradů jako zástavu jejich velitelům.
Pánem na hradě se tak stal český hejtman Oldřich Červenka z Ledic se svou rotou, který dostal značné pravomoci, zejména vůči městu.
Řád postupně opuštěný téměř všemi svými bývalými spojenci, však stále neměl na výplatu dlužných částek. Červenkova moc rostla a velmistr se stával postupně bezmála jeho zajatcem. Za těchto okolností Červenka, který byl Řádu zavázán přísahou, zradil a hrad za 190.000 uherských florénů vydal Polákům. V některých zdrojích se také hovoří o tehdy nevídané sumě 6 tun zlata. Zradu odsoudila celá tehdejší Evropa. 7. července 1457 vjel polský král Kazimír IV. Jagellonský do bran Marienburgu a velmistr Ludwig von Erlichshausen po dramatickém útěku z předchozího dne, unikl do Königsbergu. Roku 1457, po pádu Marienburgu, řád hrad opustil a přesídlil do Královce.
Ale už dne 6. 8. 1457 obsadilo vojsko Řádu město díky věrným měšťanům. Krátce na to se zradou málem zmocnilo i hradu, ale polská posádka ho udržela. Po dalším obléhání se město vzdalo a stalo se tak i s hradem majetkem polské koruny stvrzeným druhým toruňským mírem.
Střední hrad se poté stal jednou z rezidencí polského krále. Později došlo k posílení polského obyvatelstva ve městě a začátkem 18. století zde sídlil kratší čas i polský král Stanislav I. Horní hrad později osídlili jezuité a v dolním hradě byly hospodářské budovy a řemeslnické dílny.

 Hrad byl poškozen i během válek se Švédy. Čtvrtá etapa výstavby opevnění Marienburgu proběhla v souvislosti se švédsko-polskými válkami. Hrad byl v letech 1626 - 29 a 1656 - 60 obsazen Švédy, kteří zde vybudovali opevnění sestávající ze zemních bastionů a hradeb s baštami, zejména na východní straně.
V polských rukou zůstal Malbork až do dělení Polska v roce 1772. V září tohoto roku se dostal do rukou Prusů a hrad v září tohoto roku obsadila pruská armáda.
Byl to počátek úpadku hradu. V paláci velmistra byly umístěna kasárna, vojenské skladiště, později kanceláře a tkalcovské dílny. Hradby se začaly rozebírat na levný stavební materiál pro výstavbu domů ve městě. Poté, co roku 1803 uveřejnil tehdy 19-ti letý Max von Schenkendorf novinovou výzvu k zastavení devastace památky, nařídil v srpnu t. r. král Fridrich Vilém III. svým dekretem zákaz demolice hradu a jeho obnovu, jelikož byl Prusy vnímán jako součást jejich říšské tradice.
V roce 1807 proběhla ještě krátká opevňovací epizoda, kdy zde Napoleonovi inženýři zpevňovali a zdokonalovali Švédy vybudovaná opevnění. Ta pak ale byla odstraněna ve 2. pol. min. století.

 Malbork podstoupil velkolepou přestavbu v roce 1902 a německý císař Vilém II. se zde zúčastnil slavnostního dokončení rekonstrukce, při němž se účastníci oblékli jako vznešení řádoví němečtí rytíři. Měl sloužit nejen jako jedno ze sídel císaře Viléma II. ale i jako jedno z míst pro nacionalistické festivaly a slavnosti, které organizoval. Německý 162. pěší pluk, který byl umístěn v Sztumu a Malborku, byl znám jako "German Orden" - Německý řád. Vojáci tohoto pluku byli často nasazeni při veřejných oslavách. Ukazovali se v oblečení a brnění řádu jako v dobách jeho velkolepého rozkvětu.
V první světové válce byl Malbork po dobu několika týdnů také sídlem nejvyššího velení VIII. armády pod Hindenburgem a Ludendorffem.

[6]  [8]